Dodavatel obranných technologií Anduril Industries, Inc. a specialista na autonomní systémy Overland AI úspěšně předvedli tým autonomních vzdušných a pozemních vozidel, který dokáže koordinovat své akce k neutralizaci hrozeb. Tím dokázali, že budoucnost válčení spočívá méně v manuálním kvedlání joystickem a více v algoritmické týmové práci. Společný polní test ukázal, jak propojení různých systémů sdíleným mozkem umělé inteligence dokáže dramaticky zkrátit reakční doby v chaotickém bojovém prostoru.
Cvičení bylo učebnicovým příkladem tzv. “Manned-Unmanned Teaming” (MUM-T), konceptu, který americká armáda definuje jako “synchronizované nasazení vojáků, pilotovaných a nepilotovaných vzdušných a pozemních vozidel, robotiky a senzorů” za účelem získání převahy. Sestava zahrnovala dvě pozemní vozidla Overland ULTRA, poháněná autonomním softwarem OverDrive, která se pohybovala v konvoji s vozidlem s posádkou. Z výšky je sledoval dron Anduril Ghost-X, vše propojeno přes softwarovou platformu Anduril Lattice. Když Ghost-X spatřil blížící se nepřátelské drony, lidský operátor jednoduše zadal oběma vozidlům ULTRA úkol, aby se na ně podívala zblízka.
Je to klasický vojenský manévr: spatřit problém a pak poslat roboty do kopce, aby se lépe rozhlédli. Až na to, že tentokrát se roboti řídili sami. Software Overland AI, vypilovaný v programu DARPA RACER, umožnil vozidlům ULTRA s nosností 450 kilogramů (1 000 liber) navigovat drsným terénem a najít vyvýšené pozice bez lidského zásahu. Jakmile byly na místě, senzory Anduril na vozidlech detekovaly a sledovaly aktivitu dronů a přenášely data napříč sítí, což operátorům umožnilo nasadit protiopatření elektronického boje z jediného, sdíleného rozhraní.
Proč je to důležité?
Moderní bojiště je změť nekompatibilních systémů, které nebyly navrženy tak, aby spolu komunikovaly. Tato demonstrace dokazuje, že jednotná síť poháněná umělou inteligencí může tuto integrační noční můru vyřešit. Díky tomu, že vzdušné a pozemní prostředky sdílejí data ze senzorů a autonomně koordinují akce, lze výrazně zkrátit časovou osu “senzor-až-střelec”, rozšířit situační povědomí a snížit kognitivní zátěž lidských operátorů. Každý krok – od spatření hrozby dronem přes přemístění pozemního vozidla až po nasazení protiopatření – proběhl prostřednictvím jediné sítě, aniž by kdokoli musel ručně přenášet data. Nejde ani tak o jednoho super robota, jako spíše o síť, která je promění v soudržnou, umělou inteligencí poháněnou smečku.
