Zatímco se internet stále nemůže nabažit videí s nejnovějšími humanoidními roboty, kteří předvádějí neohrabané piruety nebo skládají trička rychlostí tektonického posuvu, dospělí v místnosti už se posunuli dál. Na mezinárodní konferenci IEEE o robotice a automatizaci (ICRA) 2026 ve Vídni – kde se sešly tisíce největších světových kapacit v oboru – se jedna z nejdůležitějších debat vůbec netýkala technických ukázek. Byla to spíše ledová sprcha geopolitické reality.
Panelová diskuse s názvem „Roboti pro všechny“ v roztříštěném světě: Konkurenční globální vize a sdílená budoucnost Evropy, Asie a Spojených států posloužila jako drsná připomínka toho, že příští velký závod v robotice se nevyhraje v laboratoři. Rozhodne o něm průmyslová strategie, společenská důvěra, regulační obratnost a mravenčí práce na skutečném nasazení ve velkém měřítku. Vzkaz byl jasný: nablýskané prototypy jsou sice fajn, ale skutečnou cenou je ekonomická suverenita.
Mýtus o monolitické robotické budoucnosti
Současnému diskurzu nebezpečně dominuje představa univerzálního humanoida – řešení typu „jeden model pro všechny“, který zvládne továrny, nemocnice i domácnosti. Pro prezentace investorům je to sice lákavé vyprávění, ale realitu to odráží jen chabě. Klíčový postřeh, který během panelu přednesl Hesheng Wang, profesor ze Shanghai Jiao Tong University, prořízl okolní šum: „‚Pro všechny‘ nemůže znamenat jednoho robota, jednu cestu nebo jednu vizi.“
Tato jediná věta rozbíjí zjednodušenou představu o globální robotické monokultuře. Budoucnost robotiky se kuje v tyglíku regionálních ambicí, které formují diametrálně odlišné ekonomické struktury, demografické tlaky a kulturní hodnoty. To, co funguje v čínském státem řízeném průmyslovém ekosystému, nelze jednoduše zkopírovat do japonského modelu založeného na precizním inženýrství a sociální integraci. A to, co získá financování v Silicon Valley, nemusí nutně přežít v evropském regulačním prostředí.
Východní Asie: Tři odlišné cesty k dominanci
Panel nabídl fascinující rozbor rozdílných strategií v rámci východní Asie, na kterou se často mylně pohlíží jako na jeden technologický blok.
Čína: Strategie se dá shrnout jedním slovem: měřítko. Čína, poháněná úzkým propojením vlády, akademické sféry a průmyslu, buduje celé robotické ekosystémy závratným tempem. Cílem není jen stavět roboty, ale včlenit AI do fyzické ekonomiky a stanovit národní standardy pro všechno – od vtělené inteligence (embodied intelligence) až po dodavatelské řetězce pro humanoidy. Odhad, že jen v Číně existuje přes dvě stě humanoidních startupů, podtrhuje obrovskou dynamiku, ale zároveň vyvolává otázku, kolik z nich najde udržitelný trh.
Japonsko: Japonsko hraje podle jiných not a sází na spolehlivost, precizní inženýrství a hlubokou sociální integraci. S dlouhou historií průmyslové automatizace a rychle stárnoucí populací vidí v robotice klíčové řešení pro vše od výroby až po péči o seniory. Japonský přístup se může zdát pomalejší, ale upřednostňuje dlouhodobou stabilitu a důvěru veřejnosti před efektními, krátkodobými demonstracemi. S hustotou 446 robotů na 10 000 zaměstnanců už tento metodický přístup vytvořil jednu z nejvíce automatizovaných ekonomik světa.
Jižní Korea: Zdejší přístup sází na koncentrovanou koordinaci a agresivní exekuci. Navzdory své menší rozloze se Jižní Korea pyšní nejvyšší hustotou robotů na světě – neuvěřitelných 1 220 strojů na 10 000 zaměstnanců. Je to výsledek jasných národních plánů, jako je Master Plan for Intelligent Robots, a neúprosného tlaku na realizaci, zejména při budování „K-Humanoid Alliance“ a národních projektů v oblasti AI.
Evropský gambit: Nehrát cizí hru
Tváří v tvář čínskému měřítku a palebné síle amerického rizikového kapitálu by Evropa mohla snadno spadnout do pasti a snažit se být „pomalejší Čínou“ nebo „regulovanějším Silicon Valley“. Podle Francesca Ferra, nově jmenovaného prezidenta euRobotics a generálního ředitele společnosti PAL Robotics, by to však byla strategická chyba.
Místo toho musí Evropa využít své jedinečné silné stránky. Vídeňské prohlášení euRobotics (euRobotics Vienna Statement), představené na konferenci ICRA, načrtává strategii postavenou nikoli na napodobování, ale na výrazné evropské identitě.
Tři principy, o kterých se v Evropě nevyjednává:
- Roboti by měli pracovat s lidmi a pro lidi, nikoli jen místo nich.
- Udržitelnost je konstrukční požadavek, nikoli dodatečná myšlenka.
- Řešení musí být řízena komunitou, nikoli vnucována.
Tyto zásady mohou znít méně vzrušujícím způsobem než nový model AI, ale představují konkurenční výhodu Evropy. Přímo totiž řeší největší překážku masového přijetí: společenskou akceptaci. V regionu se silnou ochranou práce, vysokými nároky spotřebitelů a stárnoucí populací, která zoufale potřebuje řešení ve zdravotnictví a zemědělství, není budování důvěry PR cvičením – je to základ celého byznys plánu.
Ta méně sexy infrastruktura úspěchu
Shoda v panelu, který zahrnoval i postřehy Oussamy Khatiba, ředitele Stanford Robotics Lab, byla jasná: přechod od fungujícího prototypu ke komerčně životaschopnému produktu je „údolím smrti“ lemovaným geniálními neúspěchy. Proč? Protože úspěch závisí na infrastruktuře důvěry, kterou většina technologických firem považuje za podružnou.
Robot může být technický zázrak, a přesto spektakulárně selhat, pokud ho pracovníci vnímají jako hrozbu, pacienti mu nevěří, pojišťovny ho nechtějí pojistit nebo regulátoři vytvoří desetiletí trvající nejistotu. Společenská akceptace není marketingová kampaň; je to funkce, která musí být navržena od základu, musí zapojit uživatele, řešit odpovědnost za škody a prokázat jasnou návratnost investic.
Tvrdou pravdou zůstává, že humbuk kolem humanoidů, ač skvělý pro generování kliků, jen odvádí pozornost. Skutečná „killer app“ pro robotiku nebude jeden univerzální stroj. Bude to rozmanitý ekosystém specializovaných, spolehlivých a důvěryhodných systémů řešících naléhavé problémy – od automatizace úkolů v zemědělství až po podporu pečovatelů v domovech pro seniory. Vítězem globálního závodu v robotice nebude ten, kdo má nejsledovanější demo na YouTube, ale ten, kdo vyřeší nejvíce skutečných problémů, trvale a ekonomicky. A to je, jak se ukazuje, mnohem těžší a daleko zajímavější výzva.